"Těší mě, když se hráčky vydají do světa a těží ze základů, které jsme je naučili," říká trenérka oceněná ČOV Hana Hrubešová

„Byla jsem hodně překvapená, je to úžasná odměna za ta léta, co jsem u házené. Neočekávala jsem, že se dočkám nějakého podobného ocenění, dělám to s láskou a moc mi to všechno chybí. Těším se, až se zase uvidím s trenéry a holkami,“ svěřila se Hana Hrubešová, která už počítá dny, kdy se bude moci vrátit z nemocnice zpátky do svého milovaného prostředí. Mezi své malé svěřenkyně.

Sama házenou hrála od devíti let za pražský celek Bohemians, v jehož dresu nastupovala jako hráčka třináct let. Po následném stěhování a o několik let později se k házené vrátila jako trenérka, již ve službách Hájů. „Potkala jsem náhodou bývalou spolužačku s dcerou a ta mi řekla, že hledají hřiště, kde probíhá házenkářský nábor. Věděla, že jsem to hrávala, takže mě pozvala, ať se jdu s nimi podívat. Šla jsem a už tam zůstala. Lidi v klubu oslovilo, že mám zkušenosti ze hřiště, trenéři tam v té době byli především z řad rodičů, kteří si teprve dělali licence. Asi ve mně viděli přínos, když jsem to hrála,“ popisuje s úsměvem své trenérské začátky.

S klubem z městské čtvrti Praha 11 spojila celou svojí trenérskou kariéru, o žádném jiném angažmá Hana Hrubešová neuvažovala. „Nebyl důvod odcházet, dodnes jsem tam spokojená. Bydlela jsem pět minut od hřiště, to už dnes neplatí, na tréninky dojíždím z Vršovic a ani to mě neodradilo.“

„Mám velkou radost, když chodí holky na tréninky spokojené, když jsme s nimi spokojené my. Ráda sdílím s hráčkami to nadšení, když vyhrají, což není v této kategorii nutností, ale ten pocit každého zahřeje,“ popisuje oceněná trenérka svůj hnací motor, který ji neustále vede zpět na hřiště. Své svěřenkyně navíc pečlivě sledujte i poté, co odrostou a vydají se do všech koutů republiky a třeba i světa. „Moc mě těší, když si můžu pustit reprezentaci v televizi, nebo si přečtu článek v novinách o tom, jak holky udělaly nějaký úspěch a podíl na tom měla třeba Jana Knedlíková nebo brankářky Petra Kudláčková, Karin Řezáčová a Sabrina Novotná. Všechny byly na mistrovství Evropy a všechny jsem v minižačkách trénovala. Jsem na ně moc hrdá a já se alespoň můžu pochlubit, že jsem k tomu také přispěla. Podíl na tom mají ale i další trenéři, kteří na základech, které začínající hráčky učíme, pak dále staví,“ těší se z následných úspěchů.

Za desítky let, které na trénincích, zápasech a turnajích strávila, mohla Hana Hrubešová pozorovat, jak se děti a jejich návyky mění. „Nemůžu házet všechny do jednoho pytle, ale přijde mi, že ty děti do toho nejsou tolik zapálené, jako dříve. Když nemohla několik let zpátky holka na trénink nebo nebyla nominovaná na zápas, tak brečela. Neříkám, že jim je to dnes jedno, ale dokážou si najít spoustu jiné zábavy. My se jim snažíme dostatečně vysvětlit, že jestli chtějí dosáhnout nějakých cílů a snů, bez přístupu a trénování to nepůjde.“

Co se ale nezměnilo, je radost z vítězství. Pohárů a medailí získala se svými hráčkami nespočetně. „Je toho hodně. Háje bývaly postrach republiky, protože kam jsme přijeli, tam jsme vyhrávali. Vždycky jsme slýchávali: A jéje, Háje přijely, tak to už první nebudeme (smích). Ale to už je pár let zpátky, teď je jiná doba a už to není takové. Vzpomínám si ale třeba na Prague Cup, kde jsme vyhráli ten veliký pohár za vícero vítězství v několika kategoriích. A také naše miniturnaje, takové neoficiální přebory republiky, které jsme hráli na Spartě. Ale jak říkám, hezkých zápasů bylo za ta léta spoustu.“

Přes veškeré zkušenosti se ale sama musela přiučit novým věcem, například on-line tréninku, který se v posledních dvou letech stal nedobrovolně součástí naprosté většiny házenkářských klubů. „Měli jsme do sezóny určitě jiné plány. V této době mi hodně pomáhaly kolegyně, Julča Dvořáková a Kačka Bláhová, které jsou mnohem více techničtější a měly během Covidu velký podíl na tom, že holky alespoň nějak trénovaly. Nejdřív jsme jim posílaly natočené tréninky a ony nám posílaly zpátky, jak je plní. Později došlo na on-line trénink, se kterým mi moc pomáhaly právě holky. Jsou super a moc si jich vážím,“ přiblížila pak Hana Hrubešová, jak zvládali v klubu hektické období.

U házené plánuje zůstat, jak dlouho bude moci. Práce se začínajícími házenkářkami je pro ni vším. „Nikdy jsem žádnou starší kategorii netrénovala. Teď trénuji mladší žačky, nikam dál do starších už nepůjdu. Byla jsem u minižaček spokojená, o stupeň výš jsem šla, protože tam chtěli mít kluci trenéři nějakou ženu, kdyby bylo třeba řešit něco ženského (smích). Nepřeju si v tuto chvíli nic jiného, než se za nimi vrátit, moc mi chybí jak holky, tak trenéři,“ uzavřela rozhovor Hana Hrubešová.

O samotném ocenění ČOV jsme psali více zde.